„Abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi – stačí se podívat z okna.“ (Václav Cílek, z předmluvy ke knize Krajiny vnitřní a vnější)
Vážení a milí přátelé i nepřátelé,
kteří navštěvujete naše stránky, obracíme se na Vás s touto jednoduchou prosbou – v novém roce 2013, který leží celý před námi, dívejte se ze svých oken a zamyslete se nad tím, kdo jsme a co o nás vypovídá naše krajina.
A budete-li mít pocit, že nejste spokojeni s tím, co vidíte, pomozte nám to změnit. Chceme pomoci vytvářet naše okolí tak, abychom se nemuseli stydět sami před sebou ani před svými dětmi za to, co vidíme ze svých oken. Mluvíme o krajině, ne o asfaltových silnicích, betonových chodnících – ty jsou dnes všude a nejsou krajinou. Chceme krajinu, ve které se budeme moci projít s dobrým pocitem.
Všem, kteří nás podporovali celý rok 2012 děkujeme za jejich podporu. V novém roce 2013 přejeme dobré dny a pohodu Vám všem, Vašim rodinám i přátelům.
A ještě něco k zamyšlení z předmluvy V. Cílka, Krajiny vnitřní a vnější: „…Po roce 1868 se v dopisech anglického básníka Gerarda Manleye Hopkinse začíná stále častěji objevovat slovo „inscape“, tedy výraz pro vnitřní prostor či vnitřní krajinu jako protiklad vnější krajiny neboli „landscape“.
Hopkins chápe „inscape“ velmi hluboce, je to pro něj jakýsi vnitřní vzor či rytmus, způsob, jakým je členěno něco prvotního a tvořivého uvnitř. Báseň vzniká, pokud se vnitřní krajina jeho duše setká s podobně uspořádaným rytmem vnější přírody. V tomto procesu se pak vytváří nová vnitřní krajina. A podobně jako v krajině působí vnější síly, tak i ve vnitřním prostoru nalézáme „instress“ neboli plastickou sílu, která způsobuje, že podoba vnější krajiny se vtiskává do podoby duše. Je to znepokojivý názor – rozhlédněme se a uvažme, jaká krajina nás vytváří?
Téměř ve stejné době, kdy Hopkins uvažoval o vnitřní krajině, byla jihočeskému spisovateli Josefu Holečkovi situace vcelku jasná: krajina vždy ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je nutné začít popisem krajiny, ve které žije. Člověk vytváří k obrazu svému určitý typ krajiny, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří. Staráme-li se o krajinu, tak se věnujeme dvěma činnostem – péči o stromy, vody, petrklíče, brhlíka ( jenž – jako veselý tarotový viselec – jediný z ptáků realizoval hermetickou zásadu, že „co je dole, je jako to nahoře“) a také o svoji duši.
Tohle všechno se dnes mění, v krajině nežijeme, tou spíš jen projíždíme. Ale i česká příroda samotná – nechána sama sobě – podléhá „džunglizaci“ a vrací se ze stepního do lesního stadia.
Krajina se v 90. letech 20. století stala klíčovým pojmem přírodních, ale i některých humanitních věd. Jednak jsme ji začali v globalizovaném světě plném unifikovaných obchodních center a dálnic ztrácet, jednak jsme si uvědomili, že se něco děje i v naší vnitřní krajině; že abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi – stačí se podívat z okna.“
Nejnovejší komentáře